V praktickém inženýrství nemůže být určování, zda je kabel vhodný, založeno pouze na barvě jeho vnějšího pláště; je třeba se zaměřit na dvě kritické technické specifikace: průřez vodiče a konstrukci stínění.
Měřidlo vodiče: Aby se minimalizovaly přenosové ztráty, profesionální reproduktorové kabely obvykle využívají lankové bezkyslíkaté měděné (OFC) vodiče s tloušťkou od 16 AWG do 10 AWG – nebo dokonce silnější. Naproti tomu standardní vodiče reproduktorů spotřebitelské třídy mohou být tenké jako 24 AWG nebo 26 AWG. Při buzení subwooferů nebo rozsáhlých reproduktorových polí působí tenké kabely jako „brčko na pití“, což způsobuje výrazný pokles napětí, který má za následek úplnou ztrátu nízkofrekvenční (basové) odezvy.
Stínění: Ve složitých elektromagnetických prostředích – jako je zákulisí divadla – jsou signály vysoce citlivé na rušení ze zdrojů, jako jsou mobilní základnové stanice nebo vysokovýkonné elektromotory. Profesionální reproduktorové kabely se obecně vyznačují designem dvojitého stínění, který kombinuje hliníkovou fólii s pletenou síťovinou; mohou také obsahovat vnitřní izolaci mezi vodiči, aby se zabránilo přeslechům. Standardní reproduktorové dráty se však často skládají pouze z holých, paralelních měděných vodičů, které nenabízejí žádnou ochranu.
